AMBASADOŘI 2018

Agátka: „Vlasy mě šťastnější neudělají, ale kebab jo.“

April 14, 2018

„Kdyby Ti vlasy dorostly, udělaly by Tě šťastnější?“ Zeptala jsem se jednou Agátky. A víte, co byla její odpověď? „Ne… ale kebab jo.“ Tahle holka, to je totiž úplně jiná liga. Ale pojďme zpátky na začátek.

Dne 16.11.2017 mi přišla zpráva na Instagramu. Denně mi jich chodí desítky, ale tahle byla něčím jiná. Byla od jedenadvacetileté dívky, která postupně přišla o vlásky, řasy i obočí. A přesto si splnila sen a v sezóně pracuje jako letuška.

„Ráda bych ostatním ukázala, že že ztráta vlasů není konec světa. Obočí se namaluje, řasy se nalepí a vlasy nasadí. 🙂 Jsem připravena se nechat bez vlasů i nafotit, což jsem nikdy neudělala.“

Její zpráva byla ta nejlaskavější, jakou jsem kdy dostala. V tu chvíli jsem věděla, že je to hodná, upřímná a pokorná dívka, že Agátku chci poznat osobně a když jsem četla její odvážná slova o focení, rovnou jsem jí chtěla navrhnout, aby se stala ambasadorkou projektu. Na co čekat, když teď je v ní to odhodlání? To jsem ale netušila, co všechno mi poví a co se v té krásné holce skrývá..

Agátka: „Začalo to úplně nevinně, v době před maturitou, kdy jsem na hlavě uprostřed vlasů našla malé holé kolečko. Hned jsem zamířila na kožní, kde mi diagnostikovali alopecii aretea. Jde o neinfekční onemocnění způsobující vypadávání vlasů, které ale dodnes nikdo neumí léčit. Lékařka mi nasadila injekce s vitamínem B12, které zabraly. Vlásky dorostly a já si žila dál svůj bezstrarostný život.

O 3 roky později jsem začala náhle vyčesávat celé chuchvalce vlasů. Znovu jsem zamířila na kožní, kde mi opět nasadili B12 a později i injekce s kortikoidy. Tentorkát už ale nic nezabralo. Po kortikoidech jsem otekla, vlásky ale nedorůstaly, naopak, ztrácela jsem je čím dál tím víc. Lékařka mě proto poslala do imunologické a alergologické laboratoře, a ambulance Immuno – flow, kde jsem podstoupila řadu testů, které ale žádnou chorobnou příčinu nemoci neodhalily. Odcházela jsem se slzami v očích, protože mi lékařka řekla to, co jsem pak od dalších lékařů slyšela ještě několikrát: „Ono se nejspíš nikdy nezjistí, co to způsobuje“. Z Immuno – flow jsem byla poslána do Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady na specializované pracoviště Centrum – zdravé vlasy.

Tam jsem podstoupila další léčbu, dostala jsem speciální mast a léky. Zároveň jsem se opět dozvěděla, že se téměř nikdy nepřijde na to, co alopecii způsobuje. Léčba nepomáhala, a tak jsem s ní skončila. Pár přátel mi totiž radilo, abych se místo léčení těla soustředila na léčbu duše. Doporučili mi psychosomatickou kliniku. Asi jsem neměla štěstí na terapeutku, ale návštěvy u ní mi způsobily větší psychické problémy, než celá ztráta vlasů. Odcházela jsem od ní uplakaná, zdeptaná, měla jsem pocit, že na mě kouká skrz prsty a že vše, co řeknu, je špatně. Po dvou sezeních (za 800 Kč za hodinu, což jsou pro studentku nemalé peníze), jsem se s ní s velkou úlevou rozloučila. V té době jsem ještě pár vlásků měla, už mi ale bylo jasné, že o ně přijdu. Což se také stalo.

Bylo mi 21 a měla jsem hlavu jak dětskou prdýlku. Neměla jsem ráda pohled do zrcadla, po nocích jsem brečela do polštáře a ptala se, proč se to stalo zrovna mně. Co jsem komu udělala? Žádná léčba nezabírala a mě se hlavou honila myšlenka: Co když mi vlasy už nikdy nedorostou? Který kluk by chtěl holku bez vlasů?

Nechtěla jsem se vzdát, a tak jsem začala hledat na internetu. Našla jsem jeden článek o paní, která si alopecií také prošla. Byl ale velmi pesimistický, dozvěděla jsem se z něj přesně to, co jsem nechtěla. Paní se totiž s alopecií nikdy nesmířila, bez vlasů si připadala méněcenná. Když jsem článek dočetla a vstřebala, rozhodla jsem se, že nikdy nebudu jako ona, že nedovolím, aby mi tato „nemoc“ změnila život. Zařekla jsem se, že se nechci schovávat pod klobouky, paruky a šátky a předstírat, že alopecie neexistuje. Stala se mojí součástí a já se jí rozhodla akceptovat. V té době jsem také objevila projekt #ZaNormálníHolky. Laskavý a krásný projekt s dokonalou myšlenou sebelásky. Naučila jsem se díky němu se na sebe podívat do zrcadla, vidět se bez vlasů a říct si “Víš, kočko, dneska ti to fakt sluší!”.

O pár měsíců později šly dolů i řasy, obočí a celkově veškeré ochlupení. Což na druhou stranu, jak s úsměvem ráda říkám, není úplně na škodu (chápeme se, holky, ne?:) Největší průser bylo obočí. Zkuste si bez jakékoliv předlohy vykreslit dva identické oblouky. Dočasným řešením se pro mě staly šablonky a dlouhodobým pak permanentní obočí. Jednoduše, mám ho vytetované a mám klid. Řasy jsem si lepila. Což je taky opruz. Ale časem jsem získala gryf, a tak se z hodiny a půl strávené u zrcadla před odchodem z bytu stala slabá půlhodinka.

Začátky byly opravdu těžké, ale měla jsem tu nejlepší podporu, jakou si každý může přát, rodinu a přátelé. Jednou, když jsme byly s mamkou spolu na dovolené v Neapoli, mi na hradbách hradu vítr odfoukl paruku z hlavy. Viděla to nějaká parta kluků a já si tehdy sedla na zem a brečela. Cítila jsem se hrozně trapně, ale pak jsem si uvědomila, že snad hůř než já to nese má rodina. Protože oni věděli, že já se trápím, a nevěděli jak mi pomoci a to zase trápilo je. A není nic horšího, než vidět svou rodinu se trápit. Což byl další impulz k tomu, abych změnila svůj pohled na alopecii. Měla jsem dvě možnosti. Brečet dál po nocích do polštáře, anebo vztyčit hlavu a být prostě šťastná i bez vlasů. Vybrala jsem si tu druhou možnost a musím upřímně říci, že tak jsem teď nejšťastnější. Snažím se myslet pozitivně, brát alopecii s humorem. Kdo ví, třeba jednou budu tváří nějakého fakt špatného kadeřnictví 😉

A v tom tak nějak spočívá celé to kouzlo. V sebelásce. Jak nás má mít rád nikdo jiný, když nemáme vlastně rádi ani sebe? Je to o myšlení. O tom, jak o sobě a svých nedostatcích přemýšlíme. O tom, jakou cestou se rozhodneme kráčet po tomhle krásném světě. O tom, že místo toho, abych si řekla, že nemůžu na horskou dráhu, protože by mi uletěly vlasy, je raději rovnou sundám a nechám je u toho sympaťáka v kukani, odkud tu horskou dráhu řídí.

Nyní opět docházím do FN Královské Vinohrady. Rozhodla jsem se dát doktorům ještě šanci a zkusit ještě jednu léčbu. Tak uvidíme. Naděje umírá poslední. Ale i kdyby mi vlasy už růst nezačaly, nebudu se zlobit. Ostatně, kdybych je měla, tak teď nepíši tenhle článek pro tento (Láska)vý projekt.„

Agátku byste museli znát osobně. Z jejího vyprávění mrazí a pokaždé, když čtu její článek nebo si vzpomenu na focení, nahrnou se mi do očí slzy. Když jsem ji totiž pozvala na focení, doufala jsem, že kývne, ale věděla jsem, že to pro ní nebude lehké. Ještě nikdy totiž paruku před cizími lidmi nesundala. Nedokážu ani popsat ten pocit, když jsme stály v ateliéru, Agi se odmalovala, chytla mě za ruku, zavřela oči, zhluboka se nadechla a paruku sundala. V tu chvíli se pro mě stala jedním z nejkrásnějších a nejodvážnějších lidí na světě. Hrdě, leč stydlivě si sedla na stoličku a svým úsměvem naprosto rozzářila ateliér. Říkala jsem si v duchu: Tohle je důvod, proč dělám to, co dělám. Agi je důkazem, že krása tkví v oku pozorovatele a že sebepřijetí a radost ze života má milionkrát větší energii než strnulé pózy a uměle vytvořená dokonalost. Na konci jsem se ještě Agi zeptala na pár věcí.

Jak na to reagovala Tvá rodina, když Ti byla diagnostikována alopecie?

Byl to pro ně samozřejmě šok. Pro koho by nebyl. Naštěstí místo litování zvolili přístup stylem: “Jsou to jen vlásky, jsi zdravá, a to je to hlavní”. Nikdy jsem od nich neslyšela žádné: „Ježíš, chudinko, proč se to stalo tobě?”. Litování je totiž asi to nejhorší. Když vás lidi litují, člověk se tomu pak nějak poddá a přizpůsobí, takže se začne litovat taky, a i když vlastně nejde o žádnou vážnou nemoc, začne se cítit opravdu nemocný.

 

Řekneš nám, co kluci? Randíš? Stydíš se? 

S kluky randím. A ráda, abych pravdu řekla. Když jdu na rande, bavím se s nimi o všem možné, a pak (většinou tak po dvou skleničkách vína) jim řeknu, že nemám vlasy. I když to bude znít asi divně, díky tomu už po prvním rande vím, jestli má smysl se s ním sejít znovu. V době, kdy jsem začala vlásky ztrácet, jsem randila s jedním fajn klukem. Když jsem mu řekla, že asi přijdu o všechny vlasy, bylo vidět, jak se mu hlavou honí tisíce myšlenek. Později mi řekl, že asi bude ten největší slaboch na světě, ale že to nezvládne. Oplakala jsem to, ale s odstupem doby to chápu. Pro něj to muselo být snad ještě těžší, než pro mě. Vážím si toho, že mi to tehdy dokázal říct do očí a zbytečně mě netrápil nějakým “možná”. Bolelo to, zároveň ale musím po dalších zkušenostech říct, že je velký frajer, protože to řekl napřímo. Takže, alopecie mi pomáhá v hledání toho pravého. Toho, kterému bude úplně šumák, že vlasy nemám, toho, kdo mě bude mít rád proto, jaká jsem i se všemi mými chybami . Stud už mě pomalu, ale jistě opustil. Jednou se na mě jeden kluk dlouho díval a pak s upřímným úsměvem prohlásil: “Jsi nadherná”. A to chceme slyšet asi všechny, ne?

 

Proč ses rozhodla do projektu zapojit?

K tomu, abych se zapojila do projektu, mě přiměl článek o paní s alopecií, který jsem si přečetla. Jak píši ve svém příběhu, její pohled na alopecii a život s ní byl velmi pesimistický. Nikdy se s ní nesmířila. Taková ale já být nechci. Hledala jsem na internetu nějaké informace od lidí, kteří by mi řekli: „Nejsi v tom sama, je nás víc a žije se nám krásně i bez vlásků.“ Nic takového jsem ale nenašla, i když vím, že s alopecií nejsem rozhodně sama. V tu dobu jsem objevila tvůj projekt #ZaNormalniHolky. Bylo to v pravou chvíli, jako zásah shůry. Chci jeho prostřednictvím ukázat, co to je alopecie, a že i „bez korunky krásy“, jak s oblibou říkám, se žena může cítit nádherná a spokojená.

 

Jak jsi se cítila při focení pro projekt?

Foceni byl jeden z nejkrásnějších a zároveň nejpodivnějších zážitků. Hrozně jsem se na to těšila, zároveň jsem se ale i bála, protože s foťákem nejsme tak úplně kámoši. Během focení jsem potkala řadu nesmírně hodných a milých lidí. Cítila jsem ale i ostych, ostatně, mělo to být poprvé, kdy odložím paruku před někým jiným, než svou rodinou. Trochu to na mě dolehlo, zvlášť ve chvíli, kdy jsem kolem sebe uviděla pár moc hezkých chlapů. Roztřásla se mi kolena, polilo mě horko a chtěla jsem neexistovat. Potřebovala jsem chvilku na to, abych se rozkoukala, pak jsem zjistila, jak jsou všichni ti lidé kolem úžasní a milí. Nakonec se mi z focení ani nechtělo odcházet. Nebylo to jen kvůli tomu dobrému jídlu, které tam bylo. 🙂 Při focení jsem byla nervózní, ale díky tvé podpoře, díky tomu, že jsi stála jen kousek ode mne a uklidňovala mě, se podařily tak hezké fotky.

 

Zlato, kdyby jsi teď mohla mít jedno přání, co by to bylo?

Asi to, kvůli čemu se tady zpovídám. Aby se začali mít holky i kluci rádi takoví, jací jsou!

 xoxo
Agátko. Jsi úžasná a nádherná ženská. Máš srdce na správným místě a já bych Ti tímto chtěla neuvěřitelně moc poděkovat za Tvou odvahu do toho jít, za to, že boříš tabu a tímto článkem otevřeš oči spoustě lidí. Držím Ti moc a moc palce, ať se Ti v životě splní cokoliv si jenom budeš přát a hlavně, aby nikdy nepřestali vyrábět kebab. Známe svý priority, že jo. 🙂
Vám všem, co jste článek přečetli moc děkujeme, a budeme moc rádi za sdílení, aby se tato Agátky slova dostala co nejdál. Dole v komentářích je možnost volné diskuze. Pokud byste se na něco chtěli zeptat přímo Agátky, můžete ji kontaktovat na jejím Instagramu https://www.instagram.com/agata_ulrichova/.
Mějte se krásně a zase brzo ahoj 🙂 S láskou, Christie a Agi xoxo

Za spolupráci děkuji:

Make-up: Lucie Urbanová (proklikem na obrázky můžete Lucii kontaktovat na FB nebo jejím Instagramu)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Partner projektu: přírodní česká kosmetika s tradiční recepturou Havlíkova přírodní Apotéka

Studio R.V.V v Praze, s perfektním zázemím a spolehlivým majitelem

You Might Also Like

1 Comment

  • Reply Kristína April 18, 2018 at 8:54 am

    Silný článek. Vždycky si po takovém článku chci dát facku za to, jaké řeším blbosti, a říkám si že mám být spokojená s tím co mám. Bohužel mi to vydrží vždy jen na chvíli :/ Taky přemýšlím nad tím, jestli je dobrý se s takovým problémem (nemocí) smířit, uvědomit si, že to tak už možná zůstane navždy, anebo nesmířit, mít aspoň malou naději a neustále hledat řešení..

  • Leave a Reply