AMBASADORKY 2017

Anie Songe: „Zobala jsem pilulky štěstí. A štěstí nepřicházelo. Zahodila jsem je, a najednou si prostě jsem. Malá jahoda.“

December 29, 2017

Anie Songe. Víla mořská i lesní. Pisálek. Kreativec.

Nepochybuji, že Anetku Denemarek alias Anie Songe všichni znáte. S tou holkou je vždycky sranda. Na focení se jako jediná nemohla před rokem dostavit, jelikož zapadla ve fůře sněhu i s manželem Lukášem v Orlických horách. Ale nafotila se sama a podívejte, jak to krásně dopadlo! Tenhle tvoreček má cit. A víte co taky má? Obrovský srdce. Neuvěřitelný talent a kreativní duši. A já jsem tak strašně šťastná, že se k nám přidala a že jí znám.

Je konec roku 2017 a s Anetkou uzavíráme první rok projektu #ZaNormalniHolky. Víte, já si předsevzetí nedávám, protože je stejně druhý den poruším. Ale letos, letos bych si jedno prosím ráda dala. A to:

Být trochu víc jako Anie.

Ne, abych se jí podobala. Ale abych se uměla také víc smát a míň hádat. Abych také uměla najít víc chvil na sebe, na ticho, na kreslení a psaní, na dělání z prdu kuličky, na dobrý lidi a hlavně, abych taky byla zase o něco víc sama sebou.

Anetko, děkuji že jsi toho součástí a že obohacuješ tenhle svět svojí krásnou tvorbou. Ať už píšeš, kreslíš nebo si jen tak jsi, ve všem je obrovské kouzlo. Díky vílo, mám Tě ráda!

A tady už dlouho očekávaný článek…

Tak jo. Článek o sebelásce.

V hlavě mám verzi článku, která se ode mě čeká, nebo si to alespoň já myslím – o tom, jak se z holky, která měla obrovský sen žít ve velkoměstě, nosit krásný boty a oblokopovat se luxusem „vyrostl“ někdo, kdo je nejšťastnější na vesnici v teplácích s kočkou na klíně, psem po pravým boku a manželem po tom levým. Asi by to bylo o tom, že jsem si uvědomila ty správný hodnoty a tak. Jenže ono mi to nějak nejde přes pusu, jako bych věděla, že všechno, co napíšu nebude vlastně ta úplná pravda. Že ty správný hodnoty jsou pro každýho z nás jinde a jestli má někdo soudit, co je správný a co ne, rozhodně to nejsem já.

V dětství i pubertě jsem si prošla spoustou období. Už od dětství jsem měla zafixovaný, že proto, aby si mě někdo všiml, musím být slyšet a vidět, že musím být zajímavá, dělat něco jinak. Neměla jsem se ráda. Né ani tak tu osobu, kterou jsem viděla v zrdcadle, tu opupínkovanou, s větším zadkem a vždycky tak blbě splihlýma vlasama.

Já neměla hlavně ráda tu holku, kterou jsem byla uvnitř. Jako bych si říkala, že ta verze, kterou jsem, není dost dobrá a abych byla lepší, musím dělat věci jinak, než je dělají lidi okolo mě.

Tu tak trochu smutnou holku uvnitř jsem trápila a zkoušela, co vydrží. Všechny ty Bravíčka mi říkaly, že když si obarvím vlasy, budu zajímavější a lepší, budu se mít ráda. A tak jsem si barvila vlasy, jenže jsem se líp necítila. Né dlouhodobě. Nejedla jsem, nesmyslně šíleně hubla, ale s ubývajícími kily to štěstí taky nepřicházelo. Spíš naopak jsem se stávala ještě nešťastnější, než jsem kdy byla.

Dávali mi prášky, hodně prášků. Že po nich budu šťastná, že to štěstí nemůže přijít, protože ho můj mozek nedokáže vyprodukovat. A tak jsem je zobala … ty pilulky. Štěstí. Byla jsem veselá, o věcech jsem tolik nepřemýšlela, byla jsem mnohem společenštější a upovídaná, ale uvnitř mě pořád něco křičelo a já věděla, že tohle není moje cesta. Že jestli je to nějaká cesta, tak ta na míle vzdálená od tý mojí. Tak jsem ty prášky zahodila.

Snažila jsem se to štěstí najít ve věcech a snažila jsem se ho najít v minimalismu. Snažila jsem se ho najít v Thajsku, na Bali, na plážích, v dobrovolných činnostech, v zážitcích, v lidech … Hledala jsem ho v meditacích, ve splněných snech, který jsem si dávala a plnila si je, jenže ve mně bylo pořád to velký ALE a AŽ. Byla jsem na místech a v situacích, které jsem si tak moc přála, protože pro mě byly symbolem štěstí, byla jsem šťastná, ALE pořád mi něco chybělo. To něco, který jsem nedokázala pojmenovat.

On mi určitě někdo někdy říkal, že opravdu šťastná budu jen AŽ se budu mít ráda, ale já ho asi neslyšela. Pravděpodobně mi to přišlo jako kravina, nebo něco, co bez těch hubených nohou prostě nepůjde. Ta přecitlivělá, ta která si pluje na obláčku a pak padá přímo na hubu dolů. Ta která vidí krásu tam, kde ji ostatní přehlížejí, jenže stejně tak intenzivně, jako vnímá krásu vnímá i bolest, zradu a všechny ty smutný věci, který se prostě dějí. Pořád jsem byla ta holka, co se jeden den neuvěřitelně dobře baví s lidmi, hýří štěstím, energií a další den nechce vylézt z postele a být mezi lidmi, protože má tu nejšílenější morální kocovinu, i přesto, že nic neprovedla a třeba ani nepila.

Vždycky jsem chtěla dělat velký věci. Když jsem ty věci začala dělat, naplňovalo mě to neuvěřitelným množství energie a měla jsem sama ze sebe radost, jenže pak se z tý radosti stalo něco, co mě spíš než nabíjelo, stresovalo. Všude kolem sebe jsem viděla, kolik toho ostatní zvládají a já chtěla taky, jenže to nešlo. Neměla jsem tu holku ráda. Tu, která není tak moc … jak by chtěla. Tu holku, která je tak moc normální, obyčejná – a tou já být přece nechtěla.

Když jsem si po všech změnách v životě uvědomila, že jedinej, kdo mi v tom štěstí brání jsem já sama, začala jsem se učit mít se ráda. Učila jsem se přijmout se – i když nesmyslně vybouchnu, i když jsem unavená a bez energie, i když celý den nic neudělám, i když mi něco nejde, nebo naopak, když mi něco hodně jde a spoustě lidem se to nelíbí – v tomhle sociálním světě si nevyberete, protože vždycky uděláte, nebo řeknete něco, co se někomu nebude líbit a řekne vám to. Tvrdě. …

Přestala jsem od sebe cokoliv očekávat, protože právě očekávání, že udělám něco a že někým budu mi bránilo v tom, být sama sebou. Být spokojená a šťastná tak, jak si to zasloužím, jak si to zaslouží každý z nás. Začala jsem dělat věci, které mě skutečně baví, i když třeba nejsou tak moc „cool“. Začala jsem žít život, který je úplně obyčejný a pro někoho nudný, ale já jsem tak šťastná, protože se věnuju věcem, který miluju a MNĚ dávají smysl. Obklopuji se přáteli, lidmi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem, rodinou. Ráda poznávám nový místa i lidi, ale přestala jsem se snažit zalíbit se všem. Protože to prostě nejde.

Můžete být ta nejsladší, největší a nejkrásnější jahoda na zahradě, ale vždycky se najde někdo, kdo nebude mít rád jahody – to jsem nevymyslela já. A já vlastně nepotřebuju být ta nejsladší a největší. Stačí mi najednou být ta normální, malá jahoda, která udělá někomu jinýmu radost a to mi prostě stačí. Dělat tu radost, sobě i těm, kteří jí potřebují a chtějí cítit. Najednou si prostě jsem. Malá jahoda.

A tak holky, jestli vám do toho můžu trošku kecat (pokud ne, tak už dál nečtěte), buďte to prostě vy. Přestaňte se snažit být jako někdo, kdo je podle vás úžasný, krásný, šťastný, protože to, že je tak šťastný on, neznamená, že tak budete šťastné vy. Naplňte svůj život věcmi, lidmi a činnostmi, který milujete a obklopujte se jimi. Dělejte je tak často, jak to jen jde, protože když poslechnete to malý dítě, který na vás křičí a vy ho třeba nechcete slyšet, protože je moc … normální, nudný, všední, nebo naopak zvláštní … přijde najednou moc krásný poznání. To, že život je krásnej, i když je někdy smutnej. Že ten váš zadek není vlastně vůbec důležitej a malý prsa taky ne, pokud jste naplněný uvnitř. Zjistíte, že to, jak vypadáme je vlastně úplně jedno, pokud neuděláme šťastný naše duše – ono se to pak na to tělo taky promítne, protože šťastný lidi prostě zářej. I bez rozjasňovače a vybělených zubů.

Pokud vám něco dělá radost, dělejte to. Když tím neubližujete přírodě, lidem, zvířatům … Žijte minimalismus, nebo se obklopujte věcmi, který vám kouzlí úsměvy. Malujte se, nemalujte se, cvičte, lenošte, jezte zdravě a klidně i nezdravě. Zpívejte, hrajte, bavte se s lidmi, čtěte nebo koukejte na seriály. Cestujte, chovejte kočky a nebo to všechno dělejte naráz – a co, že je to někdy v rozporu, vždyť co si budeme, my ženský jsme taky každou chvilku jiný. Jen na jednu věc nezapomínejte. Dělejte to v přítomnosti a dělejte to s láskou, protože ono je to z toho vždycky cítit. Z nás je to cítit. A není krásnější ženský na světě, než tý šťastný.

ZA VŠECHNY AMBASADORKY A PARTNERY PROJEKTU #ZaNormalniHolky TI PŘEJEME KRÁSNÝ VSTUP DO ROKU 2018. A nezapomeňme… někdy je prostě fajn jen tak si být. Malá jahoda ♥

 

Za spolupráci děkuji:

Make-up: Lucie Žurková 

Kontakt: zurkovalucie@gmaill.com

Partner projektu: Přírodní, minerální kosmetika Annabelle Minerals, složená pouze z přírodních surovin, minerálů a bez testování na zvířatech

Studio 100 v Praze, s perfektním zázemím a spolehlivým majitelem

Občerstvení: Hummus Factory- delikátní zdravá záležitost

 

 

You Might Also Like

7 Comments

  • Reply Pavlína December 30, 2017 at 10:47 am

    Krásně napsané… myslím si, že stačí napsat jen: DĚKUJI HOLKY!

  • Reply Tereza December 30, 2017 at 10:49 am

    Tohle mě až dojalo. Překrásně napsané, až mě děsí, jak trefně Anie popisuje to, co teď prožívám já. Děkuju.

  • Reply Veronika December 30, 2017 at 5:49 pm

    Děkuju děkuju děkuju! Článek si uložím, přesně to bych potřebovala… najít cestu k sobě, do nitra. Najít se, poznat se, přijmout se.

  • Reply Petra December 30, 2017 at 6:23 pm

    Nádhera… Pohlazení našich ženskejch srdíček… Díky!

  • Reply Eliska December 30, 2017 at 7:47 pm

    Nemuzu nerict, ze bych pricteni tohoto clanku neuronila slzu…. (potoky slz) Nikdy jsem si nemyselela, ze nekdo muze prozivat stejne “trapeni” jako ja a ze z tohodle “trapeni” se da uniknou, zahodit “prasky stesti” a naucit se byt.. A hlavne, ze cesta k tomu memu byti, neni vubec tak slozita, jak se zda a ze zacit se mit rada neni take vubec slozite jen se nebat zacit a ”nekoukat” na ostatni a byt sva, jak bylo receno, klidne i mala jahoda…. DEKUJU ♥️

  • Reply Jana December 30, 2017 at 11:45 pm

    Krásný článek, …a myslím si, že většina z nás by si z toho měla kousek vzít. Jsme úžasné a dokonalé, tak proč si dělat hlavu z nějakých maličkostí. Vždyť život je tak krásný, dokonalý a zároveň krátký na to, abychom se celý život snažily se někomu vyrovnat. Buďme jaké jsme, jsme to my, jedinečné a originální. Děkujeme Anie 😉

  • Reply Kersi January 11, 2018 at 3:17 pm

    Dekuji za clanek 🙂

  • Leave a Reply