AMBASADORKY 2017

Libuška: “Jdi se vyzvracet, anorektičko!” Křičeli na mě spolužáci.

July 1, 2017

 Tento článek je pro mě hodně osobní a speciální. Představím vám v něm totiž osobu, za kterou bych dýchala. Není to jen kamarádka, je to naprostá součást mého života. Psaní tohoto článku nás stálo nejednu slzu a lahev vína. Dát do kupy tak otevřený a bolestivý příběh není vůbec snadné. Jsem na Libušku neskutečně pyšná, že do toho šla a s hrdostí se nebojí ukázat, jak moc můžou být lidé krutí a čím si prošla. Věříme, že se v tom spousta z vás najde a doufáme, že to pomůže otevřít mnoho smutných očí. Jak už jsem zmiňovala dříve, tento projekt podporuje přirozenou krásu VŠECH žen. Dnes se podíváme, jaké je to odmala vyrůstat s odlišnostmi a ve štíhlém těle, které nemůže přibrat.

„Vše to začalo asi od mých 3 let. Vypadala jsem jako kluk. Měla jsem krátké světlé vlasy a brýle. Tehdy bylo na výběr pouze ze dvou možných, takže jsem dostala světle žluté popelníčky. K tomu jsem šilhala, což bylo samo o sobě jasně deprimující. Operace v 5 letech naštěstí vše zachránila, ale s nástupem na základní školu jsem začala pro změnu koktat. Měla jsem problém říct „Dobrý den“ nebo vyslovit své jméno „Libuše Kasalová“. Kdykoliv jsem se měla představit, potily se mi ruce již hodinu předem. Pozdravit ráno ve třídě paní učitelku nebo jen u výtahu sousedy byl obrovský stres. S nástupem na druhý stupeň jsem přestala koktat, nicméně ten pocit ve mně zůstal dodnes. Stále se podvědomě u některých písmen nadechuji předtím, než je vyslovím. Vím ale, že by dnes již nikdo neřekl, že jsem kdy s řečí měla problém. Jsou však tací, kteří s tím bojují i v dospělosti, ale s pořádnou dávkou sebedůvěry a převzetím kontroly nad situací se dá i taková překážka překonat. 

Nejvíc jsem začala vnímat své tělo a vzhled v páté třídě. Jeden den mi kamarádka posunula po nose brýle více dopředu s tím, že pak budu mít opticky menší nos. Udělala to, aniž bych se jí na cokoliv ptala nebo si stěžovala. Takhle přišlo zjištění, že mám velký nos?? Dodnes si pamatuji, že jsem pak šla domů a začala se zkoumat v zrcadle. Stal se z toho komplex. Čím víc jsem to řešila, tím víc jsem začala slýchat narážky. Jeden kluk mi řekl, že vypadám jako rozmáznuté rajče ve skleníku, to asi i díky brýlím, které mi vždy zvětšovaly oči. Dále jsem byla nazývána “krysou” nebo jen “ta s tím velkým nosem”.

Začala jsem také mít mindráky ze své výšky. Často jsem se schválně hrbila, hlavně když jsem mluvila s někým nižším, což byl skoro každý :). Dokonce jsem nechtěla nosit ani podpatky, byť by se mi to moc líbilo. Patřila jsem vždy mezi nejvyšší a zároveň i nejhubenější holky ve třídě. Od spolužaček přicházely narážky na to, jak jsem “MOC vysoká, že jsem žirafa, že jsem PŘÍLIŠ hubená, že vážím 20 kg i s postelí, že jsem anorektička, že nejím, že bych měla nosit tohle, abych vypadala tlustší, že bych měla nosit co nejnižší boty, že bych měla sedět celý den v mekáči,…“ Takovýchto rad bylo opravdu mnoho. Tehdy si mě dobírali i kluci. Když jsem chodila z oběda, seděli na lavičce a čekali, až půjdu okolo. Pravidelně mne pak vyprovázeli zvuky dávení s hláškou: “Nezapomeň jít hned na záchod se vyzvracet, anorektičko/bulimičko!” Jedno odpoledne jsem přišla domů už opravdu zoufalá. Ve svých 13 letech jsem před svým starším bráchou prohlásila, že chci být malá a tlustá, že by bylo všechno snazší. Brácha se na mě hodně přísně podíval a řekl, ať neblázním, že jednoho dne za to budu ráda a ostatní holky budou chtít mojí postavu.

Dnešní doba je posedlá dokonalostí a štíhlostí. Ve všech časopisech a na internetu jsou všude návody JAK ZHUBNOUT, ale nikde není rada JAK SI UDRŽET ZDRAVOU VÁHU, JAK SE NAUČIT RESPEKTOVAT SVÉ TĚLO nebo dokonce JAK PŘIBRAT (i když nás je menšina). Jsem člověk, který má „štěstí“, že štíhlost má v genech. Pokud jsem chtěla nabrat váhu, byl to neskutečný boj. Když si ještě ke štíhlé postavě připočtete skutečnost, že při velkém stresu je její majitelka jednou z těch, které se stáhne žaludek a jí velmi málo – rychle se dostáváme na tenký a nebezpečný led. V rámci jistého období svého života, kdy nefungovaly vztahy, a vše se rozpadalo, jsem se ocitla na nejnižší váze svého života. Byla jsem opravdu hodně hubená, že jsem i na ulici přitahovala vyděšené pohledy kolemjdoucích. V této době jsem při výšce 177 cm měla 49 kilo. Na tuto váhu jsem se dostala v rámci půl roku. Byla jsem pod velkým tlakem. Přišlo dlouhodobé nechutenství a váha byla dole. Dříve když jsem něco nepatrně zhubla, vždy jsem se to snažila nabrat zpět co nejdříve. Jednoduše jsem se v tom stavu necítila dobře a v zrcadle jsem se sama sobě nelíbila. Nyní jsem věděla, že mám nejnižší váhu v životě, a najednou mi tělo přišlo V POŘÁDKU a v zrcadle jsem NIC špatného neviděla. To byl velký alarm. Došlo mi, že můj mozek začíná pracovat jinak a že pokud něco neudělám, může nastat velký průšvih.

Co se týká vzhledu, tak během mého života toho bylo s ním jednoduše spoustu „špatně“. Podle okolí jsem nezapadala do měřítek krásný holky. Byla jsem moc vysoká, moc hubená, moc bledá, moc velký nos, málo vlasů, moc dlouhé nohy, moc pihatá, moc dlouhý krk… Tohle všechno jsem řešila, někdy víc, někdy míň. Život je o vývoji, učení, zkušenostech. Jednou jsem se zmínila o plastice nosu kamarádce. Ta se na mne zcela upřímně podívala a řekla razantně NE! „To jsi přece Ty s tím nosem, neumím si Tě bez něj představit! Ten Ti utváří i výraz v obličeji, jsi to prostě Ty!” Uvědomila jsem si, že mi žádný můj přítel nebo kamarád nikdy neřekl, že by bylo fajn jít na plastiku nosu, spíš naopak! Brali mě přesně takovou, jaká jsem byla, a s menším nosem si mě nikdo ani nechtěl představit. Tak proč bych ho měla měnit? Byl TO pro mě moment zjištění, že jde pouze o to, jak se k sobě postavíš. Měla jsem štěstí, že mé okolí mi nastavilo zrcadlo a řeklo ne. Pokud máš někoho, kdo ti říká opak, není to člověk, který by měl patřit do tvého nejbližšího okruhu přátel. Z jednoduchého důvodu, nebere tě takovou, jaká jsi. Zároveň jsem si později uvědomovala, že pokud bych jednou měla dceru, nechtěla bych jí jít v tomto příkladem. „Něco se Ti nelíbí? Nech si udělat plastiku!” Ukázala by na mne, a řekla by: “Ty sis jí taky nechala udělat.” Je důležité říct, že nejsem proti plastikám! Je neskutečné, co dnešní lékaři dokáží a v mnoha případech velmi pomáhají. Jen věřím, že než podstoupíme jakýkoliv takový zákrok, je důležité se zamyslet. Je to opravdu něco, co vadí jen a jen nám, a vážně to ovlivňuje naši psychiku, sebevědomí a život, nebo je to jen podmíněné okolím a společností, trendem, jak by krása měla vypadat.

Ano, mám velký nos, ale dnes se na něj dívám úplně jinak, než během mého dospívání. Vím, že kdybych si nechala tehdy v 18 letech udělat plastiku, tak dnes, o necelých 10 let později, bych toho litovala. Co se mé výšky týče, opět to byla otázka času, než jsem sebe samu přijala takovou, jaká jsem. Podpatky jsem obula, narovnala se a rázem jsem byla spokojená. Hlášky od okolí jsou stále stejné. Že jsem moc vysoká a raději bych ty boty nosit neměla. Ale proč, když mi dělají radost a já se v nich cítím dobře? Na čem záleží víc?

Když jsem se dostala na dno, narazila jsem na citát modní návrhářky Diane Von Furstenberg. Ten vypovídal o všem, co se v mém životě a s mým zdravím dělo. „The most important relationship in your life is the relationship you have with yourself. Because no matter what happens, you will always be with yourself, so you might as well enjoy the company.“ Naše tělo a mysl je naším domovem. Ať se nám to líbí nebo ne. Nemůžeme odejít za roh a být bez těla, neutečeme sami před sebou. Domov bychom si měli udělat útulný a starat se o něj. Život je krátký, ale v tomto případě je dost dlouhý na to, abychom byli každý den ve svém domově nespokojení. Péče o naše tělo a mysl je to nejdůležitější, o co se můžeme starat. Máte problém se sebevědomím? Nesvádějte vinu na partnera, rodinu, přátelé. Mohou nás ovlivnit, ale to my jsme zodpovědní za naše tělo, zdraví a štěstí. A pokud nás někdo nepodporuje a táhne nás ke dnu, je naše volba, co s tím uděláme.

Jsem toho důkazem. 

Sebevědomí není pouze o vzhledu. Pokud to tak vidíš, asi nikdy nebudeš sebejistá a spokojená. Sebevědomí je mnohem víc, je to i to, co jsi v životě překonala a dokázala. Jakmile si tohle uvědomíš, naučíš se respektovat samu sebe, a nikdo už nemá šanci Ti ublížit nebo Tě kontrolovat. Někdy je to těžší, jindy snazší. Ale ve chvíli, kdy převezmete kontrolu nad svým jídlem, životním stylem a společenským životem, nemusíte na nikoho ukazovat, že vás dělá nešťastnou. Je to ve vašich rukách. Jsem si jistá, že to samé nebo podobné řeší některá z vás, ale také vím, že některé máte problém přesně opačný. A v tom je to naše kouzlo. Každá jsme jiná. Tak nás Bůh stvořil a byla by hrozná škoda, kdybychom byly všechny stejné. Každá máme jinou povahu a jiné myšlení, a je to strašně fajn. Díky tomu se rozvíjíme, učíme, rosteme.

Tak proč ze sebe dělat kopii vzhledem?

Autorka: Kdybych měla slovy vyjádřit, jak moc jsem na Libušku pyšná, jak nádherná je v mých očích a jak obrovská je to osobnost, žádný blog by to na to nestačil. Je to hluboko v srdci. Společně s Libuškou doufáme, že se v tom spoustu z vás najde a uvědomí si vlastní hodnotu. Zároveň doufáme, že si každý po přečtení tohoto článku uvědomí, že jakákoliv šikana je pořád ŠIKANA, ať už se jedná o nadávky na tloušťku nebo hubenost, nebo na jakoukoliv rozdílnosti Tohle je článek jak pro lidi, co se trápí tím, že nemohou přibrat, tak pro ty, kteří se jim posmívají. A taky pro rodiče, aby svým dětem vysvětlili, že rozdílnost je v pořádku, že lidský srdce je stokrát krásnější než tělo, a že není důvod nikomu ubližovat.

Libuška a Kristý 🙂

Děkujeme, pokud jste to dočetli až sem, a za spolupráci děkujeme:

Fotografie: Michala Rusaňuková

Make-up: Lucie Žurková 

Kontakt: zurkovalucie@gmaill.com

Partner projektu: Přírodní, minerální kosmetika Annabelle Minerals, složená pouze z přírodních surovin, minerálů a bez testování na zvířatech

Studio 100 v Praze, s perfektním zázemím a spolehlivým majitelem

Občerstvení: Hummus Factory- delikátní zdravá záležitost

You Might Also Like

4 Comments

  • Reply Kateřina Martínková July 10, 2017 at 4:05 pm

    Kéž se tahle stránka dostane k co nejvíce holkám! Tento problém znám, měřím 178 cm a vážím 55 kg. A ačkoliv tomu někteří lidi stále nevěří, ano, opravdu NEJDE přibrat. Možná nějakým posilováním, ale pak bych byla pro ostatní nejen hubená, ale ještě šlachovitá, takže nechci, děkuju. Na základce jsem si taky vyslechla, že jsem nitěnka, tajná anorektička, zkrátka hubeňour. Díkybohu si z toho žádné trauma nenesu, se svým tělem problém nemám. Jediné, co bych občas brala, by byly větší prsa, ale rozhodně ne kvůli pocitu, ale kvůli pohodlnějšímu nákupu oblečení. Někteří prodejci snad žijí v představě, že ženy menší prsa než trojky nemají, a koupě letního tílka či šatiček se pak stává doslova honbou za pokladem.
    Díky za článek, tobě Libuško přeji, ať se Ti všechno daří. A tobě Kristýno přeji, ať tvá webovka podpoří co nejvíc slečen 🙂

  • Reply Kaydula July 30, 2017 at 8:12 pm

    Moc krásně napsané. Nechápu posměšky -Libuška je nááádherná 🙂

  • Reply Jan August 11, 2017 at 6:07 am

    Krásný článek a jsem moc rád, že si to Libuška v sobě takhle krásně urovnala. Já jsem sice kluk, takže jsem to měl v něčem snazší. Jako kluk na ZŠ jsem byl taky takový hubeňour, samá kost a kůže. Teď v dospělosti mám zase opačný problém (cca 10 kg nadváha). 🙂 Problém jsme měl s něčím jiným, jsem hodně citlivá osoba a to se pro kluky, potažmo chlapi přece nehodí, takže jsem to taky neměl v kolektivu kluků jednoduché. Dnes už na to všechno koukám jinak a beru to spíš jako výhodu. Něco co nemá úplně každý. Ale bylo to v některých chvílích života opravdu těžké.
    Děkuji za krásný článek a držím palce ať se vám tento projekt daří.
    PS: Libuška je vážně nádherná žena 😉

  • Reply Kristýna September 19, 2017 at 8:04 pm

    Je to úplně přesné, co jsem prožívala a co prožívám. Takže s tebou soucitím. Občas s tím mám ještě problém, kdyz je slabá chvilka, ale bojuji s tím, aby mi byly narážky co mi lidé říkají jedno. Narážky typu ” Jsi hrozně hubená. Jíš ty vůbec? Hezký džíny, ale mas v tom hrozně hubený nohy. Nejsi náhodou anorektička?” A podobně. Meřím 172cm a vážím 55kg. Mám rychlý metabolismus, takže rychle spaluji a nejde nabrat váha. Několik let vážím pořád stejně. Kdyz jdu na rehabilitaci, tak se na mě sestra blbě kouka a zeptá se kolik vážím. Upřímně to moc hezké není, ale je potřeba a těmi pocity bojovat. 🙂 Na všem budou lide hledat chyby.

  • Leave a Reply