AMBASADORKY 2017

Martina Gebarovská: „Jsem introvert a jsem v tom dobrá. Není to žádná nemoc.“

December 1, 2017

Dala jsem si tu práci a na svém starém cestovatelském blogu v historických zprávách vylovila tu, kterou jsem Martince poslala jako úplně první. Byla napsána dne 29.11.2015 v 11:34 a zněla takto:

Ahoj, máš překrasné stránky a skvělé fotky🙂 Zrovna rozjíždím svůj vlastní web. Jsi nádherná a velká inspirace 🙂 Děkuju 🙂

Ano, i s těmi giga smajlíky. Jen napsat tuhle zprávu pro mě bylo šílené. Já takhle lidem fakt nepíšu. Ale když Martinka měla něco výjimečného, co mě na ní tolik fascinovalo! Rok poté jsem ji oslovila znovu se svým nápadem #ZaNormalniHolky a návrhem, zda by nechtěla být jednou z ambasadorek. Nevěřila jsem svým očím, když kývla. Znamenalo to, že jsem dostala možnost potkat ji osobně. Cítila jsem se jako puberťačka, která si jde za idolem pro podpis. Nervózní a šťastná. A první, co mi Martinka řekla bylo, že je překvapená, jak mám hluboký hlas 😀 Holt, to bylo asi tím knedlíkem v krku.

Představuji vám svou velkou inspiraci a holku s duší nádhernou jako příroda sama, Martinu Gebarovskou. Jistě ji znáte z jejího snového cestovatelského webu Dreaming and Wandering (klikni pro odkaz:), jako ambasadorku CANON CZ nebo možná jako autorku těch nejkrásnějších zimních fotek na světě! Nech se unést pohádkovými záběry ZDE na jejím Instagramu.

Tady je jen malá ukázka:

Dnes se nám představí jako jedna z ambasadorek projektu a bude mluvit o tom, jaké to je, když je někdo stydlivý introvert. Nedokážu ani popsat mou obrovskou radost z toho, že se nám Martinka odvážila trochu otevřít. Ale teď už jí předám slovo. A neupravím ani jedno nespisovný slovo, protože když to čtu já, jako bych Marťu slyšela. A vo tom to je.

●●●

„Dlouho jsem nevěděla, o čem přesně budu psát. Říkám si, dyk já byla úplně normální (cože to je normální?) holka a nikdy jsem nic moc neřešila. Jo, vlastně na střední, když na jaře holky natáhly šaty a sukně, já dál (ne)vesele nosila kamaše pod džínama (mami, vědělas to?), aby nebylo vidět, že mám nohy jak špejle (ono ty kamaše ty džíny pěkně vycpaly). Bylo mi vedro, ale nohy vypadaly silnější. Účel splněn.

Celou střední jsem měla jsem přezdívku Kostra, ale nikdy mě nikdo za vyhublost nijak nešikanoval a na Kostru jsem byla dokonce tak trochu pyšná. Pak se to, jak už to tak často bejvá, otočilo a po střední už mi lidi skládali komplimenty, jak mám krásný nohy. Ve velkejch pohorkách ty nohy vypadají pořád tenčí a možná i vtipný, ale už je mi to jedno a nohy neschovávám. Čtyři párátka, vlasy ostříhaný na kluka. V tanečních o tanec se mnou nikdo nestál (o první ploužák jsem byla požádána až když mi bylo 21). To mi bylo hodně líto a bylo mi jasný, že budu muset muže a svět okouzlovat svou osobností. Osobností? Jak okouzlit, když jste introvert a navíc ještě stydlín? A o tom tenhle článek bude. O mé t(aj)emné komnatě. O tom, kým jsem byla a kým jsem teď. O tom, že všechno je v naprostém pořádku.“

 

„Zvláštní to pocit, když vás sledují desítky tisíc lidí z celýho světa. Když vám píšou obdivný zprávy, jak jste úžasný a jak by chtěli být jako vy.

To si vždycky říkám, že sledujou někoho úplně jinýho, než si myslí, že sledujou. Já jsem jen taková podivná osůbka, co vydrží v ušmudlaným pyžamu třeba dva tejdny v posteli, kouká do počítače a celý den u toho jí jen pečený brambory nebo suchej chleba, když je líná upíct brambory. A když nic a nikam nemusí, tak je hodně moc šťastná. Taky se často snaží co nejvíc vyhýbat všemožným lidským interakcím a vymýšlí si tisíce výmluv, aby nemusela mezi lidi. No, tak to nevím, kdo by chtěl být jako já.

A jak tohle sedí do představy o dobrodružný cestovatelce, o které se točí reportáže a píšou články? Občas mám pocit, že do těch médií vůbec nepatřím a prostor by se měl dát ostatním. Ale tak Marti, věř si trochu!

Beru otvírák a jdu se veřejně sdílet. Před dvěma lety bych to neudělala ani za nic, protože by mě třeba lidi v lepším případě litovali, v tom horším považovali za loosera. A tak z toho teď mám fajn pocit, protože už jsem se téměř úplně dostala do fáze, kdy si žiju po svém a je mi většinou jedno, co si o mně myslí známí či neznámí lidi. Zjištuju, že čím víc o své introvertnosti a podivínství mluvím, tím víc se svět kolem mě mění. Zjišťuju, že nic a nikdo není normální a všechno je v naprostém pořádku. Mluvení o těhle věcech veřejně dle ohlasů pomáhá nejen ostatním, ale i mně samotné.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se začala cítit dobře ve vlastní kůži.

Skoro celý svůj dosavadní život jsem si myslela, že se mnou něco není v pořádku. Že páni inženýři tam nahoře udělali při konstrukci mého mozku chybu.

Ne vždycky jsem se cítila dobře mezi lidmi.

Ne vždycky jsem měla co říct. Pamatuju si, že moje třídní říkala našim na rodičáku, že jsem jak spící panna. Později se dokonce ptala, jestli nemám problém s drogama (??? jak kdyby všechny děti musely být nadšený ze všeho a pořád se hlásit)!

Vždycky jsem byla stydlivý dítě a držela se dál od většiny lidí. Pokud jsem teda zrovna nebyla s těmi, které znám hodně dobře a v jejichž společnosti se cítím uvolněně.

Na druhou stranu jsem ale vždycky chtěla být jako ONI. Záviděla jsem těm, co se ve společnosti pohybujou s lehkostí. Těm, co když je učitel vyvolá, tak u toho nezrudnou jak přezrálý rajče. Těm, co když začnou mluvit, tak je ostatní poslouchají.

Já jsem ta, co na párty kolikrát předstírá, že musí na záchod, jelikož se cítí divně, když tam jen tak stojí a nemá v hloučku lidí co říct. Jsem ta, ke který když si na střední přised u oběda kluk (protože to byl jediný volný stůl), tak radši nic nedojedla, celá rudá vrátila tác s jídlem, utekla do třídy do svýho tichýho koutku u topení a hladová si četla knížku. V autobuse, v kině či ve třídě si sedala co nejvíc dozadu, co to šlo. Pořád je u mě běžný, že když začnu mluvit, hned v první větě mě přeruší někdo hlasitější a charismatičtější. Bez povšimnutí okolí.“

 

„Jsem vděčná za to, že mám kamarády, co mi rozumí a nepřestávají mě zvát na různý akce, i když na 90% z nich nedorazím. Protože na to prostě nemám sílu. Na to mít kolem sebe hodně lidí, na to se seznamovat s novýma lidma a vést zdvořilostní rozhovory. Většina lidí už mě zvát přestala. Přitom mi to vždycky udělá radost, takže jestli to někdo z mých kamarádů čte, tak mě, prosím, zvěte dál. Díííík :))

Trápila jsem se. Trápila jsem se hodně, ale nikdy jsem nikomu nic neřekla, protože jsem nechtěla vypadat jako slaboch. Pro ty tady není místo. Žijeme ve světě extrovertů. Jestli to teď čtou třeba někteří mí kamarádi ze střední či z vysoký, tak jsou možná překvapení. Pokud jo, tak se mi to podařilo skvěle maskovat a já si poklepávám na rameno. Skoro celý svůj život jsem chtěla být někdo jinej a přišlo mi hrozně moc nespravedlivý, proč zrovna já jsem ta holka, co je divná. Proč nejsem ta holka, co se tak krásně a z plna hrdla směje, ta holka, co sebevědomě mluví ve skupině lidí, ta, kterou všichni zvou na párty. Byla jsem přesvědčená, že v životě jako introvert nic nedokážu.

Teď je asi ta správná doba říct, že introvertství neznamená stydlivost. Já měla štěstí v loterii a vyhrála jsem oboje, což jste už asi poznali. Stydlivost jsem naštěstí od střední téměř úspěšně přeprala, zatímco introvertem budu na věky věků. Když jsem si tohle uvědomila, řekla jsem si, že nemá cenu se s tím prát. A nebudu se s tím ani smiřovat, protože to není nemoc. Rozhodla jsem se, že se zkusím brát takovou, jaká jsem. Uvěřila jsem tomu, že všechno je v naprostém pořádku.

Byla už jsem unavená tím, že se snažím chovat tak, jak vyžaduje společnost. Po střední jsem chodila na párty a seznamovala se s každým a v podstatě se nutila skoro do veškerý socializace. Potom se ale vždycky místo pocitu naplnění z lidský interakce dostavil pocit prázdnoty a totální vyčerpání. Ne, Marti, takhle teda né.

Jsem introvert. O introvertech koluje hodně mýtů. Třeba, že neradi mluvíme. Přitom mluvím ráda. Někdy. Ale ne o všem a se všemi. Prostě se nám introvertům hůř hraje ta společenská hra.

Já mám třeba takový pravidlo pěti lidí. Když jsem ve skupině víc jak pěti osob, tak moc nemluvím. Když je jich míň jak pět, kolikrát mě musí ostatní umlčet.

Z celého srdce nenávidím telefonáty a vždycky se je snažím co nejdřív ukončit, ať volá kdo volá. Není v tom nic osobního a neumím to vysvětlit. Zprávy mi tolik nevadí, ale musíme řešit něco důležitýho.

Moje další pravidlo je 1:4. Na jednu hodinu strávenou mezi lidma potřebuju 4 hodiny o samotě a nabít baterky. Na jeden den na semináři potřebuju čtyři dny v lese nebo v posteli.

Když nemám co říct, tak mlčím. Ticho mi nedělá problém. Samota očividně taky ne. Ideálně strávený páteční večer trávím zachumlaná v dece a koukám na film. Do letadla si rovnou nasazuju sluchátka, aby se se mnou někdo nechtěl bavit. Nejen do letadla teda. Couchsurfing a sdílenou jízdu už využívám jen někdy.“

„Jak můžeš cestovat, když jsi introvert? Cestování je přece o poznávání lidí a kultur!“ Říkají často lidé…

Řek kdo jako? Hloupost hloupost hloupost veliká. Jestli někdo cestuje kvůli lidem, tak je to v naprostém pořádku. Každý cestuje z jinýho důvodu. Někdo kvůli jídlu. Někdo jede na dva týdny do Egypta s all inclusive a jen se válí u bazénu a čte knížky, aby si odpočinul. A co jako? Všechno je v naprostém pořádku. Každý si žijme a dělejme věci po svém, pokud tím neubližujeme ostatním lidem. Já cestuju kvůli přírodě, kvůli klidu. Lidem a městům se většinou vyhýbám. A co jako? Všechno je v naprostém pořádku. Jenže dřív se myslela, že to není v pořádku. Pořád jsem se srovnávala s ostatními cestovateli, co si na cestě kolem světa nachází stovky přátel a žijí u tamějších lidí. Říkala jsem si, že asi cestuju špatně. Že jsem divná. Sebemrskačství 🙂

Cesta pro přijetí sebe sama je dlouhá, zatraceně dlouhá. Pro většinu lidí nikdy nekončící, což je ale taky v naprostém pořádku. Hlavní je ale na tu cestu vyrazit a jít vlastním tempem.“

Jaké věci mi nejvíc pomohly, abych se cítila dobře sama se sebou?

Přestala jsem se snažit být za každou cenu “lepším” (rozuměj extrovertnějším) člověkem

Měla jsem pořád neutuchající potřebu na sobě pracovat tak, abych byla společenštější, zábavnější, spontánnější. Aby mě lidi měli rádi. Takže jsem se nutila do interakcí s lidmi a říkala ano na věci, který se mi dělat nechtěly. Jestli si myslíte, že se něco změnilo, tak už si to nemyslete. Vše zůstalo při starém a do interakcí se mi nechtělo tak jako tak. Ti správní lidi mě jako falešného extroverta neměli o nic radši. Všechno je v naprostém pořádku.

Začala jsem být spokojená s tím, co mám

Přestala jsem si kupovat nový věci. K tomu mi pomohlo cestování, jelikož byste ty věci pak museli tahat na zádech, takže se dvakrát rozmyslíte, jestli něco koupit. Dnešní svět je bohužel postaven tak, abychom byli věčně nespokojení. Štěstí totiž není pro ekonomiku moc výhodný. Kdybychom byli spokojení s tím, co máme, už bychom nepotřebovali víc. Kdybychom byli spokojení s tím, jací jsme a jak vypadáme, to by bylo pro byznys dost blbý. Reklamy a sociální média se na nás valí ze všech stran a do podvědomí nám roubují to, že jsme nedokonalí a že nám ke štěstí něco chybí. Proto se dívejte na reklamy a sociální média s nadhledem. Je v pořádku být nedokonalý. Věřím, že minimalismus je skvělým prvním krokem ke štěstí, takže si přestaňte kupovat nový věci, když je nepotřebujete. Míň věcí, víc zážitků, jak říká Weef. A má pravdu ta holka šikovná.

Chtěla jsem bejt šťastná, tak jsem se rozhodla bejt šťastná

Cestování nás dělá šťastnými. K opravdovému štěstí mi chybí jen láska, práce, peníze, dítě, blablabla. Ničemu z toho nevěřte. Prosím. Šťastnými se děláme jen my sami. Nešťastnými se děláme jen my sami. Proč nám tohle nevtloukávají do našich nedokonalých hlav rodiče a učitelé už od plínek? Kéž bych na to přišla dřív. Spousta lidí si pořád myslí, že štěstí je něco, co nám samo nebo ruku v ruce s něčím či někým spadne do klína. Někdy tam něco sice spadne, ale to bude spíš jen takový úlomeček štěstí, který ale nemá trvalou hodnotu a ten správný účinek. Vypaří se. O vlastní štěstí musíme každý den bojovat, držet se ho, hýčkat si ho. Prostě pracovat na tom, aby nám neuteklo. Kde takový štěstí najdem? V sobě. Prostě se ráno probudíte a rozhodnete se, že budete šťastný, snažíte se vzpomenout na co nejvíc krásných věcí kolem, kvůli kterým stojí za to žít a radovat se ze života. Námraza na okně, obě nohy, schopnost cítit vůně, možnost cestovat,… Není to věc jednoduchá a chce to trénink a vytrvalost, ale to nalezené štěstí za to stojí 🙂

Nechávám spoustu věcí plavat a jsem otevřená změnám

Jako introvert mám tendence se všeho držet. Ať už to jsou lidé či materiální věci. Jenže svět i člověk je dynamická záležitost a někdy v sobě potřebujem udělat místo pro něco nebo někoho novýho. A tak nelpím na minulosti a snažím se všechno přijímat tak, jak to přichází. Někdy je to těžší, ale vždycky mi tenhle krok aspoň trošku pomůže hnout se z místa. Všechno je v naprostém pořádku.

Dělám věci, který mi dělají radost

Chodím na procházky, zapálím si vonnou svíčku, vyrobím krém ze smůly stromů, uvařím zdravý jídlo, týden ležím v posteli a koukám na hloupý filmy. A pozor, je důležitý všechno dělat bez výčitek svědomí 🙂 Dělejte věci, které cítíte, že chcete dělat. Všechno je v naprostém pořádku.

Naučila jsem se říkat NE

Pro introverta zlaté rozhodnutí. Nenechte se do ničeho nutit a přemlouvat. Kamarádi vás pochopí a na ostatních nesejde. I tak je ale fajn se občas hecnout a udělat něco, do čeho se mi nechce. Ale to se mi musí chtít hecnout 🙂

Nevěřím svým vlastním myšlenkám

Přišla jsem na to, že když věřím vlastním myšlenkám, tak kolikrát pěkně trpím. Zatímco, když jim nevěřím, tak netrpím. Taková jednoduchá rovnice vlastně a myslím, že to platí pro každého. Tolikrát jsem si myslela, že mě někdo nemá rád, i když jsem později zjistila, že je to pravý opak. Tolikrát jsem si myslela, že si o mně někteří myslí, že jsem divná, než mi někdo prozradil, že jsem jejich vzor. Myšlenky jsou malí hajzlíci.

 

Někdy se cítím hodně dole a to je ta chvíle, kdy se objeví myšlenky. Je to někdy sice hodně těžký, ale vždycky se snažím připomenout si, že mám na výběr, jestli jim uvěřím nebo neuvěřím. To se pak sama sebe ptám: – Je to pravda? – Můžu s jistotou říct, že to je pravda? – Jak se zachováš, pokud je to pravda? – Jak by ses cítila, kdybys takovou myšlenku neměla?  …. a většinou následuje obrovská úleva, schválně to zkuste 🙂

Introverti, pojďme být opravdu introverti, jinak se z toho extrovertskýho začarovanýho kruhu nikdy nedostaneme a svět bude jen velká přetvařovací hra. Mlčme si, chovejme se a žijme si, jak chceme a jak to cítíme. Na světě je minimálně jeden člověk, který vás chápe. Introvert či extrovert, je to jedno, buďme každý tím nejlepším člověkem, co umíme. Je důležitější rozumět sám sobě, než aby ostatní rozuměli tobě. Všichni jsme stejně úžasní a stejně nedokonalí.

Všechno je v naprostém pořádku.

Děkuju.

 

Za spolupráci děkuji:

Make-up: Lucie Žurková 

Kontakt: zurkovalucie@gmaill.com

Partner projektu: Přírodní, minerální kosmetika Annabelle Minerals, složená pouze z přírodních surovin, minerálů a bez testování na zvířatech

Studio 100 v Praze, s perfektním zázemím a spolehlivým majitelem

Občerstvení: Hummus Factory- delikátní zdravá záležitost

 

You Might Also Like

2 Comments

  • Reply H. December 3, 2017 at 2:19 pm

    <3

  • Reply Eva December 4, 2017 at 9:08 am

    Děkuji, děkuji, děkuji….. jako by jsi mi mluvila z duše. Moje nejlepší kamarádka je extrémní extrovert ( vymyslím výlet na hory, ať nepotkám moc lidí a mám klid a ona se jen cestou stačí seznámit s 5 lidmi a navrhne jim ať jdou s námi a oni většinou jdou, nebo jdeme na koncert, nebo tančit do přeplněného kubánského baru… říká že mi posouvá hranice.) Každý říká jak mám vystupovat ze své komfortní zóny, ale já se ptám proč? Proč když mě to obvykle stresuje a já z toho nic nemám. ……Já v podstatě nemám moc ráda lidi, nemám ráda když se se mnou chtějí bavit, nedej bože když na mě šahají ( nejhorší možný dárek je masáž) … do obchodních center chodím zásadně večer před zavíračkou ( nikdo tam nebývá a prodavačky nemají čas se se mnou bavit). Ještě cca rok zpět jsem si ani neobjednala sama jídlo,……ano asi sem divná, ale mě to tak vyhovuje. Zvládám udělat spoustu práce, číst knihy, sportovat a koukat na filmy. Dobří kamarádi chodí na kafe a večeři ke mě. Takhle jsem šťastná, a co je víc ?

  • Leave a Reply