AMBASADORKY 2017

Misha: Strach ze selhání nemusí být náš. Často patří lidem, kteří nám tak “dobře radí”.

August 29, 2017

Misha. Fotografka z New Yorku.

Takhle nějak jsem měla zafixovanou holku, která v lednu nafotila celý projekt. Tetelila jsem se radostí a pýchou, že se mnou chce někdo takový spolupracovat. Hned po prvním telefonátu jsem ale věděla, že Míša nás nebude jen fotit. Chci zveřejnit i její příběh.

Tenhle článek nebude o váze, těle ani vzhledu. Je o něčem jiném, a přesto tak důležitém v tématu sebelásky. Je to totiž o VLASTNÍM JÁ.  O sebedůvěře. O odvaze. O jedinečné osobnosti, kterou je každá z vás. Máš často pocit, že nic neumíš? Nemáš sen? A když už ho máš, posloucháš stále dokola, proč bys do toho jít neměla? Každému z nás jde něco líp, něco hůř, stejně jako ostatním. Tak proč se s nimi srovnáváme a necháváme se odradit od vlastních plánů? Jsi obklopená lidmi, kteří Ti pořád radí, jak máš žít svůj život, aniž by vůbec věděli, jak mají žít ten vlastní?

Pak jsi na správné adrese. S Míšou vám dneska přinášíme její osobní příběh o tom, jak si šla za svými sny. Jak se z obyčejné holky z Pelhřimova stala exkluzivní fotografka pro celebritu v New Yorku a procestovala velkou část amerického kontinentu. A čeho všeho ještě Míša dosáhla? Uveleb se, nech se inspirovat. Tady to je:

“Měla bys zůstat doma, nikam nejezdi, co ti tu chybí…?”

“Neměla bys dávat výpověď, co když už lepší místo nenajdeš?”

“Měla jsi studovat dál a najít si pořádnou práci. Tvůj koníček tě nemůže nikdy uživit!”

Okamžiky, měsíce, roky, kdy posloucháte, co máte a nemáte dělat, co je pro vás nejlepší a že to s vámi vlastně myslí dobře. Rodina, známí, okolí… jak se při tom cítíte? Já jako nesvéprávné dítě, které neví, co pro něj je a není dobré. Vžít se do různých životních situací občas umíme všichni, ale nikdy jsme nebyli a nebudeme v kůži druhých, abychom mohli poučovat nebo hůř, soudit. Napadlo vás někdy, že případný strach ze selhání nemusí být váš, ale těch, kteří vám tak “dobře radí”?

Nepřemýšlela jsem, ale cítila, že musím odjet. Útěk byl ze začátku hlavním motivem, i když jsem samozřejmě tvrdila opak. Chtěla jsem okamžitě pryč od slov: “Už s tebou být nechci”, která se po tříletém vztahu tupě odrazila od stěn katedrály Notre-Dame. Rozchod v Paříži bych zařadila do žánru romantický horor. A já horory nemám ráda.

Byla jsem vychovaná na malém městě jako jedináček, často sama, rodiče hodně pracovali. Milovala jsem společnost lidí, ale nedokázala se v ní pohybovat. Asi jako slon v porcelánu, takový třídní asociál. Neuměla jsem komunikovat s vrstevníky, vlastně ani s dospělými. Snažila jsem se vymýšlet, jak bych se měla chovat, aby to bylo správně, dle očekávání ostatních. A ono stále nebylo, nechápala jsem. Snažila jsem se získat pozornost, číst myšlenky, za každou cenu se zavděčit. Co bych mohla udělat jinak, jak druhého potěšit? Nebyla jsem to já, ztrácela jsem se v psychologických hrách a manipulacích. Došla jsem do fáze, kdy jsem se omlouvala za to, jak se cítím a odnaučovala se brečet, protože to přece dělají jen ti, co se litují.

Žila jsem ve vlastním světě Lega, stavěla si domy, lodě, letadla a představovala si, jak v nich bydlím. “Uč se!” Slyšela jsem pokaždé z telefonu. Nebavilo mě to, na jedničkách mi nikdy nezáleželo. Sama sebe jsem řadila do lepšího průměru. Skoro všechno mi více či méně šlo, a co ne, tomu jsem se zatvrzele vyhýbala.  “Snaž se víc!” Jenže já se snažit nechtěla. Měla jsem pocit, že je všechno špatně. Úklid, škola, volný čas, ať jsem udělala cokoliv, vždycky se našel prostor pro kritiku. Netušila jsem, co chci jednou dělat. Nejvíc času jsem pozorovala. Všechny a všechno, všímala jsem si detailů, snažila se pochopit lidi a jejich chování. Napadlo mě vystudovat psychologii, ale to bych přece nezvládla, proč se tedy snažit. Žádná vnitřní motivace cokoliv dokázat, všechno jsem okamžitě odsoudila k neúspěchu.

Odlepili jsme se od země a já se z malého okénka loučila s Prahou. Byla jsem přesvědčená, že se po roce nekonečných pokusů o výchovu amerických dětí vrátím zpátky do kanceláře. Za mořem jsem byla poprvé sama za sebe, nikoho jsem neznala. Takový životní restart. V Americe se sny a přání ostatních berou překvapivě vážně. Nikdo vám neřekne, že na to nemáte nebo nemá smysl se o cokoliv nového pokoušet. Cítila jsem zvláštní pocit neukotvenosti. Nově nabitá možnost rozhodovat se jen sama za sebe, uzemněná faktem, že důsledky rozhodnutí ponesu vždycky jen já sama. Najednou už nebylo co svádět na dobré rádce.

Přebalováním plínek jsem si vydělala na novou zdrcadlovku a začala fotit. Vytvořila jsem si síť známých, potkala fotografa, do jehož ateliéru v New Jersey jsem jezdila každý víkend fotit modelky. Poprvé jsem se chtěla dozvídat mnohem víc i o technické stránce focení, která mě předtím upřímně děsila. I když nemám školy zrovna v lásce, objevení New York Film Academy pro mě bylo srdeční záležitostí. Se zápisem jsem zaváhala, když se opět vynořily dobré rady lidí z gauče s televizním ovládačem v ruce, že mám jít radši na jistotu a prodloužit si aupair na další rok. Strach, jestli všechno zvládnu, mě vykolejil a já jsem si začala hledat novou rodinu, aby mi po prvním telefonátu z Washingtonu došlo, že se o děti dál starat nechci. V mém rozhodnutí mě podpořil táta, díky kterému jsem se mohla na fotografický kurz v NYFA zapsat. Přestěhovala jsem se na Manhattan a zažila dva nejlepší startovní měsíce ve svém životě.

Ten den jsme šli fotit do Queensu. Procházeli jsme garážemi postavenými z kontejnerů a zachycovali neutěšenou atmosféru opraven aut v části působící dojmem jihoamerického ghetta. S nadšením jsem ukázala obrovskou louži: “Podívejte, to světlo! Ten odraz!” Plech odrážel paprsky slunce, v kaluži se zrcadlila scenérie podivného místa a všichni spolužáci tam, lačni po záběru, odběhli a začali okamžitě cvakat. V tu chvíli mě zaplavil intenzivní pocit, že jsem mezi svými. Po 27 letech jsem najednou věděla, že fotit je to, co chci dělat do konce života.

Za tři roky v NYC jsem zažila víc, než za předchozích deset let svého života. Nikdy předtím by mě nenapadlo koupit letenku do Peru jen proto, že se mi zalíbila fotka z Machu Picchu, navštívit kamarádku v Mexiku a San Franciscu, na víkend do Toronta a další v Montrealu. Nevnímala jsem to jako nedosažitelný sen, ale příležitost, které chci využít. Jen ty vysmáté fotky na Facebooku nebyly zadarmo. Pětkrát do týdne usínání v lavici jazykovky kvůli udržení statusu studenta, hosteskování v restauraci výměnou za bydlení, odpolední focení a úpravy snímků dlouho do noci. Několik měsíců práce bez volna včetně víkendů.

Dny mezi mrakodrapy ubíhaly rychleji, než jsem stihla registrovat. Neustále jsem fotila, seznamovala se s novými, zajímavými lidmi a jak se říká, v New Yorku není nouze o náhody. Když jsem se ocitla v private jetu směr Miami, abych vyfotila byt na prodej vyzdobený originály nejen od Picassa, až v tom nečekaném tichu, přerušujícím kolotoč událostí, jsem si uvědomila, že by se mi o takové příležitosti před rokem ani nezdálo. Vždycky to býval jen výsledek, kterého jsem chtěla bez práce dosáhnout, nechtěla jsem se zabývat složitou cestou, kterou je k němu třeba podniknout.

Ona byla chvílemi i příjemná a dlážděná pracovními schůzkami na rooftopech v srdci Manhattanu, ale většinu času naplněná nekonečnou prací jako v případě focení jídla pro celebrity šéfkuchařku Donatellu. Kus pizzy, který trvalo půl hodiny nasvítit, zbavit všech drobků, posypat správně parmezánem, otáčet ze všech stran a neustále měnit pozadí od vsakujícího se oleje. Vyhodit a znovu, dokud nebyl výsledek snímků jak jinak, než vynikající. Předkrmy, hlavní jídla, perfektní sklon ruky při solení, dezerty a portréty plné  perfektních amerických úsměvů. Stála jsem pak před šesti fotkami v nadživotní velikosti, které visí v její restauraci na hlavním vlakovém nádraží Grand Central. Nebýt těch hodin, které jsem nad nimi strávila, pocit hrdosti by se zřejmě ani nedostavil.

Jediná činnost na světě, při které nemyslím na nic jiného a dokážu se plně soustředit. Světlo, kompozice, modelka a její výraz, pohyb, něco navíc. Vždycky něco navíc. Přidaná hodnota k tomu, co mě bavilo, bylo přesně to, co mě posunulo dál. V Click Models byli spokojení, ale platit mi nemohli, neměla jsem pracovní víza. Padla jsem do oka ředitelce jiné modelingové agentury, která mi nabídla sponzorství. Vyplnily a odeslaly jsme žádost, po pár měsících čekání přišla odpověď: “You have NOT been selected…” Moje plány letěly okamžitě do koše spolu s tím nekompromisním, draze vykoupeným zeleným papírem. Další ztráta času v lavicích se studentským vízem v záloze nebyla mojí ideální představou pro vstup do třicítky. Věděla jsem, že chci naplno fotit a bylo mi jedno, kde.

Po návratu do Prahy jsem si automaticky zařídila živnosťák a začala podnikat. Nepřemýšlela jsem nad jinou možností, byl to pro mě přirozený krok. Vždycky mě jen překvapily otázky typu: “A čím se k tomu focení tedy živíš?” “Hmmm, že by jídlem?”  Jsem spokojená, když můžu plánovat focení v útulných kavárnách, nasávat jejich atmosféru. Plánovat si svůj čas sama a nebýt uvězněná v pracovní době 9-17 na pozici asistentky, jako předchozích šest let před odletem do Ameriky.

Momentálně fotím svatby jak o život nebo sedím u počítače, upravuju fotky a plánuju, kam po té poslední říjnové veselce v Brooklynu vyrazím, zřejmě do národního parku Yosemite. První letošní novomanželskou pusu jsem zachytila kamarádům v Chorvatsku a věřím, že svoje portfolio svatebních lokalit ještě zajímavě rozšířím. Vysněných míst, kam se chci podívat a kde fotit, je nekonečně a já nemám nic, co by mě brzdilo. Především v hlavě, už se nepotřebuju zavděčit všem. Zvykám si, že někteří lidé ze života odchází, ale přátelé, kteří vás mají rádi pro to, jací doopravdy jste, zůstanou. Ztráty ostatních nelituji, naopak jsem vděčná, že mám v životě o falešného kamaráda míň.  Nemá smysl věnovat energii těm, kteří jsou nešťastní a chtějí nás jen stáhnout na svou úroveň. Jenom ti, se kterými se podporujeme navzájem, stojí za náš čas a pozornost.

Jak se říká, kdo neprošlápnul vaše boty, nepochopí. Ani nemůže. Není cílem srovnávat se s ostatními nebo se neustále obhajovat a někomu naše chování vysvětlovat. Můžeme se ostatními nechat inspirovat, ale musíme žít svůj vlastní život, máme přece jen jeden.

Jsou dny, kdy vyjdu s foťákem ven a připadám si, jak nejšťastnější člověk na světě jen proto, že dělám to, co mě baví. Žádná země, ani Amerika, není zaručenou továrnou na sny. Věřím tomu, že ji máme každý v sobě, kdekoliv na světě. Jen se nebát vstoupit.

Kristýna: Mezi Míšiny úspěchy mimo ukončené studium fotografie na New York Film Academy patří například exkluzivní spolupráce s tradičními restauracemi s následnou publikací fotek v New Yorských gastro průvodcích. Po celou dobu jejího působení na Manhattanu byla její klientkou šéfkuchařka a porotkyně v soutěži The Next Iron Chef – Donatella Arpaia. Z modelingových agentur dlouhodobě spolpracovala s Click models NYC a Deco Models Miami. Další zajímavost? Na Upper East Side dokonce fotila operaci srdce! Nyní žije v České Republice, fotí zajímavé osobnosti a svatby jak u nás, tak v zahraničí. Nově připravuje jako lektorka zajímavý koncept workshopu focení lidí v krajině s Bohemian Journeys a stále se učí, jak být lepší a lepší. A že jí to sakra jde!

Pokud máte zájem Míšu kontaktovat, ať už ohledně článku, nebo pro případnou spolupráci nebo focení, neváhejte! Najdete ji přímo na jejím osobitém Instagramu (klikni zde) 

Nebo na webových stránkách www.misha-photography.com (klikni zde)

Budeme rády za komentáře, nebo vaše inspirativní příběhy, jak jste dosáhly svých snů.

Já Ti, Miško, děkuju za upřímnou zpověď, focení projektu a za to, že se nebojíš být sama sebou a jdeš si za svým! Jsi inspirací!

PS: Míšu fotila její Pelhřimovská kamarádka a naše další ambasadorka Martina Gebarovská.

Za spolupráci děkuji:

Make-up: Lucie Žurková 

Kontakt: zurkovalucie@gmaill.com

Partner projektu: Přírodní, minerální kosmetika Annabelle Minerals, složená pouze z přírodních surovin, minerálů a bez testování na zvířatech

Studio 100 v Praze, s perfektním zázemím a spolehlivým majitelem

Občerstvení: Hummus Factory- delikátní zdravá záležitost

You Might Also Like

2 Comments

  • Reply Kateřina Novotná August 30, 2017 at 7:50 pm

    Kristý nejen že tě neskutečně miluju ale tenhle článek mě neskutečně motivoval a dal mi naději že i mě jako začínající fotografce (fotim už 3 roky ale nejsem tím nijak proslavena) můžou splnit sny. Moc tobě i Míše děkuju ❤❤

  • Reply Katka September 1, 2017 at 5:21 pm

    Misa je super, vzdycky byla sva a za to ji ma clovek rad! Drzim ji palce, at se ji dari porad!

    Tesim se na dalsi inspirativni pribehy.

  • Leave a Reply